Pátek, 10. Duben 2015

Jak se co dělá – Heroin

Fakta o nelegálních drogách. Historie, výroba, využití, negativa, pozitiva a další specifika heroinu.

Heroin-spoon

 

Základní surovinou pro výrobu heroinu je opium, získávané z makovic. Z opia se syntetizuje morfin, z něj se vaří heroin. Centrum výroby heroinu se tak postupně přestěhovalo do oblastí s dlouhou tradicí výroby opia: na tehdejší Dálný východ.

Rozsáhlé nezmapované nebo nepřístupné oblasti, často nejasná politická situace a decentralizace vlády poskytly nelegálnímu byznysu ideální zázemí. Když se v padesátých letech dvacátého století výroba heroinu rozjela naplno, do popředí se dostaly dvě oblasti. Největším vývozem se mohly pochlubit státy Zlatého trojúhelníku, tedy Barma, Laos, Thajsko, Vietnam a čínská provincie Jün-nan.

Mírně zaostávaly země Zlatého půlměsíce: Afghánistán, Pákistán a dnešní Írán.

 

Na rozdíl od marihuany nebo kokainu patří heroin k syntetickým drogám, proto je jeho historie poměrně krátká. Poprvé se jej povedlo syntetizovat v roce 1874 ve Spojeném království, mezi lidi se coby lék dostal na konci devatenáctého století. V roce 1898 dostal svůj dnešní název: německá firma Bayer začala nabízet lahvičky s tekutinou pod názvem Heroin (z německého „heroisch“ – hrdinský) jako kapky proti kašli a nenávykovou náhražku pro závislé na morfinu.

 

V roce 1910 Bayer zjistila, jak moc se spletla, (od roku 1898 začala německá firma Bayer nabízet lahvičky s tekutinou pod názvem Heroin > z německého „heroisch“ – hrdinský, jako kapky proti kašli a nenávykovou náhražku pro závislé na morfinu), a Heroin stáhla. V tom okamžiku už ale droga žila svým vlastním životem. Ti, kdo dřív trpěli chronickými záchvaty kašle, si nyní heroin nemohli vynachválit. Někteří z nich jej dokonce začali vařit podomácku a preventivně brali dál.

Chaos se ještě prohloubil a souboj mezi oběma supervelmocemi krizi podpořil. Obě oblasti se geograficky nacházejí na okrajích bývalého Sovětského svazu, který si svou sféru vlivu hlídal velmi žárlivě. Výjimkou z pravidla je pouze Írán, kde chaos řídily Spojené státy.

Mezi státy vyvážející heroin se postupně se přidaly také kokainové velmoci, Kolumbie a později Mexiko. Nic to nemění na tom, že drtivá většina produkce světového opia, morfinu i heroinu se odehrává v obou „zlatých“ oblastech. S uklidněním režimů v Zadní Indii (s výjimkou Barmy) a sovětským vpádem do Afghánistánu se však poměr obrátil. Od osmdesátých let jsou zdaleka největším vývozcem drog státy Zlatého půlměsíce a konkrétně Afghánistán.

Samotní Afghánci dnes stojí za zhruba devadesáti procenty světového heroinu.

 

Vaření v Afghánistánu

 

„Hodně lidí je stále zapleteno do pašování drog,“ prohlásil před pěti lety afghánský prezident Hamíd Karzáí. „Do pašování drog jsou možná zapleteni dokonce vládní ministři. Pěstování máku, výroba drog, pašování drog byly v této zemi dlouho převažující způsoby obživy. Teď když se vrací politická stabilita, teď když přes sebou máme naději na lepší budoucnost, se Afghánci od pěstování drog odvracejí. Ale pomalu, velmi pomalu.“
Od té doby se produkce opiátů zvýšila zhruba na dvojnásobek. V zemi, kde polovina obyvatel živoří pod hranicí chudoby, drogy tvoří třetinu národního produktu (a většinu exportu) a vláda nemá pod kontrolou celé rozsáhlé oblasti, se ani nedá nějaké výrazné zlepšení čekat.

Opiový, morfiový a heroinový byznys je pevně propleten se všemi úrovněmi státní správy, až po tu nejvyšší. Vláda přitom nemá na boj proti korupci prostředky. Když se pěstitelům máku pokusila nabídnout odměny za to, že osejí pole jinými rostlinami, produkce opia se znatelně snížila; po několika letech marného čekání na vládní podporu se ale místní vrátili k ověřenému máku a opiu.
Prostředky chybí také u protidrogových policistů. Ti v Afghánistánu vedou sisyfovskou válku. Když už se jim podaří zadržet člověka zapleteného v pěstování drog, obvykle jej osvobodí další instance, kde je zkrátka vliv heroinu vyšší. Důvod je zřejmý: výrobci a pašeráci drog mohou nabídnout víc peněz, než vláda. Idealistů, ochotných poprat se za čerstvě vzniklou vládu rychle ubývá, většina realistů u policie postupně přešla na druhou stranu. Podle odhadů se v drogovém byznysu pohybuje kolem devadesáti procent afghánských policejních důstojníků.

Jeden z nejznámnějších příběhů, dokazující bezmoc afghánských protidrogových, se odehrál v červnu 2004. Elitní antidrogová jednotka s podporou Britů pronikla do kanceláře Sher Muhammed Akhundzady, tehdejšího guvernéra provincie Helmand, podezřelého z obchodu s drogami. V kanceláři objevili devět a půl tuny opia. Pátrání ovšem nevedlo nikam. „Jsou to drogy, zabavené policií,“ obhajoval se Akundzada. „Potřebovali jsme je uložit na bezpečném místě, tedy v mé kanceláři.“

 

Drogy rovná se terorismus

 

Práci policie by měly suplovat speciální týmy okupačních jednotek, hlavně Američanů a Britů. Nefunguje to. Jednotky ze Spojených států totiž nemají bojovat proti drogám, ale proti terorismu, Britové jsou na tom podobně. Drogy a terorismus jsou přitom spojené nádoby a ignorovat jedno znamená podporovat druhé.
Teroristická organizace al-Káida získává peníze na své fungování převážně z obchodu s drogami. Členové této organizace se přitom nemusí hrabat v písčité půdě afghánského podhůří nebo dusit v opiových výparech v laboratoři.

Většina zisků plyne z poskytování ochrany zásilkám drog, které proudí přes al-Káidou střežené hranice do Pákistánu a Tádžikistánu. Tyto zisky se odhadují na desítky milionů dolarů ročně. Dochází ale také k výměnnému obchodu, kdy překupníci vyvažují heroin přímo zbraněmi.

Klíčový je pro al-Káidu její největší spojenec, další islamistická organizace Taliban. Ta dnes ovládá nepřehledný severovýchod Afghánistánu a pohraniční oblasti Pákistánu včetně údolí Svát, přezdívaného pro lyžařské středisko Pákistánské Švýcarsko. Na svém teritoriu Taliban udržuje islámské právo šaría v jedné z nejkonzervativnějších (někdo by řekl nejkrutějších) podob. Vede otevřenou válku s oficiální afghánskou i pákistánskou vládou – vzhledem k nepřehledným horám, podpoře místních konzervativních náčelníků a partyzánské strategii úspěšnou.

 

Návod k Blízkému východu

 

Zajímavý je pohled na historii Talibánu. V mnohém kopíruje vývoj podobných hnutí na Blízkém východě a napovídá mnohé o smyslu současného dění v této části světa. Celý příběh začíná v roce 1978, kdy se pomocí převratu dostala k moci afghánská komunistická strana. Nedokázala v zemi zajistit stabilitu, a tak o rok později došlo k vojenské intervenci Sovětů s cílem podepřít komunistickou vládu. Proti nim se postavily konzervativní islámské bojůvky – mudžahedíni – s podporou amerických tajných služeb, Pákistánu a Saúdské Arábie. Mezi nimi, světe div se, Usáma bin Ládin a organizace Maktab al-Khidamat, předchůdce al-Káidy.
Kolaps Sovětského svazu znamenal pro mudžahedíny vítězství. Po dlouhém a neúspěšném boji sovětské kolony v roce 1992 konečně opustily Afghánistán. S odchodem společného nepřítele se ovšem naplno rozpoutalo kmenové nepřátelství, dosud křečovitě zadržované. Oficiální vláda nedokázala mudžahedíny z nejrůznějších frakcí udržet na uzdě.

Uprostřed tohoto chaosu se někdy v první polovině devadesátých let zformovalo právě hnutí Taliban, složené z konzervativních kazatelů a mudžahedínů. Tvořili jej převážně příslušníci paštunského etnika, čítajícího přes čtyřicet milionů lidí a rozprostřeného přes celý Afghánistán a Pákistán. Taliban, sponzorovaný tradičně Spojenými státy, dokázal v zemi nastolit pořádek. Do roku 2001 se mu podařilo ovládnout většinu afghánského teritoria. Bývalá a dosud mezinárodně uznávaná vláda Afghánistánu pod názvem Severní aliance byla nucena uprchnout do hor na severovýchodě země.

Aktuální kapitolu talibanského působení nastartovaly události 11. září 2001. K nim se přihlásila al-Káida a Taliban odmítl spolupracovat se Spojenými státy na vydání teroristů. Výsledkem byla spojenecká invaze do Afghánistánu a svržení Talibanu. Opakoval se proces, typický pro afghánské dějiny: k moci se dostala frakce, dosud se ukrývající v horách (tentokrát Severní aliance), a dosavadní vláda (Taliban) se dostala do ilegality. Její představitelé se ukryli – jak jinak – v hornaté oblasti na severovýchodě země.

 

Větší než malé množství víry

 

Na celé vládě Talibanu je nejzábavnější její vztah k opiu a dalším drogám. Celou dobu (a vlastně dodnes) museli její představitelé řešit zásadní rozpor – Korán drogy zakazuje, přitom jsou hlavním zdrojem příjmů hnutí. Taliban, opírající se o konzervativní islám, mohl jen těžko jít proti Koránu a zároveň zůstat přesvědčivý.
Zdánlivě neřešitelné dilema ovšem talibanští ideologové vyřešili šalamounsky: zakázali drogy, které užívají sami Afghánci. Ti jsou věřící, a proto drogy brát nesmí. Nevěřící psi na Západě ať si berou, co chtějí, pokud zaplatí. „Opium je v pořádku, protože jej konzumují bezvěrci ze Západu a ne muslimové nebo Afghánci,“ tvrdí Taliban.
V předvečer invaze Spojených států, v roce 2000, se produkce opia v Afghánistánu dostala na tři čtvrtiny produkce celosvětové. Taliban, v tu dobu ovládající téměř kompletní zemi, zakázal pěstování opiového máku. Podle těžko uvěřitelných, ale jediných dostupných čísel, se oproti původním 5 200 hektarům omezilo pěstování máku v celém Afghánistánu na 7 hektarů. Motivace k podobnému činu mohla skutečně být náboženská, ale také ekonomická – snížením produkce Taliban vyhnal ceny drogy vysoko nahoru a mohl začít vyprodávat své sklady, plné zralých makovic. Ať tak nebo tak, jde o jediný rok v historii Afghánistánu, kdy se produkce opiát výrazněji snížila. Pozdější vláda, dosazená mezinárodním společenstvím, nikdy tak úspěšná nebyla.

 

Hedvábná stezka 21. století

 

Ale zpět k heroinu. Jeho hlavním odbytištěm je Evropa, ta stojí za třetinou celosvětové spotřeby. O něco lépe jsou na tom Spojené státy, i když tam se poptávka po heroinu začíná mírně snižovat. Naopak k výraznému nárůstu dochází kvůli posilování Číny v jihovýchodní Asii. Další silné heroinové trhy představuje Írán nebo Rusko.
Zatímco Spojené státy jsou v drtivé většině zásobeny heroinem z Kolumbie a Mexika, zbytek světa jede na afghánském heroinu. Do Evropy se dostává dvěma cestami: jižní, známou jako Turecká nebo Balkánská, a nově objevenou severní. První z nich funguje od doby, kdy se Afghánci pustili do obchodu s opiem. Vede přes Írán do Turecka a dál na Balkán, případně letecky rovnou do střední a západní Evropy. Až donedávna šlo o víceméně jedinou heroinovou stezku.

S radikálním zvýšení produkce heroinu v devadesátých letech vznikla potřeba hledat novou cestu na Západ. Tu uvolnil pád Sovětského svazu. Místo ostře střežené sovětské hranice se nyní otevřela cesta přes středoasijské republiky – Tádžistán, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Kazachstán, Turkmenistán a další -stány. Touto cestou se na evropský trh dostává asi čtvrtina afghánského heroinu.

A tady se kruh uzavírá. Hornaté oblasti u hranic s Tádžikistánem dosud kontroluje Taliban, dotovaný obchodem s drogami, díky kterému může nakoupit zbraně a bránit své území, na kterém podporuje obchod s drogami, atakdále.

 

Cesta tam a nikdy zpátky

 

Tádžikistán také dobře ilustruje, jaké problémy může heroin přinášet zemi, která nedokáže černý obchod s bílým práškem ukočírovat. Nejchudší sovětská republika si v devadesátých letech prošla krvavou občanskou válkou. Když v roce 1997 válka skončila, zbylo po ní padesát až stotisíc obětí a přes milion uprchlíků. Nastalý chaos dokázali využít překupníci z Afghánistánu k využití severní heroinové cesty.
Drobečky z tunových zásilek se dostaly i k místním. „Nebyli jsme připraveni,“ říká generál Nazarov z Agentury pro kontrolu drog. „Nikdy jsme si nedokázali představit, že by v Tádžikistánu mohl být heroin.“ Výsledky heroinu na rozvrácenou zemi byly skutečně děsivé. Ze sedmi milionů obyvatel se dnes počet závislých na heroinu odhaduje na 300 až 400 tisíc, počet nemocných virem HIV v důsledku nákazy špinavou jehlou prudce stoupá.

Největší změny doznala tádžická ekonomika, kterou dnes tvoří ze dvou třetin zpracování opia na heroin a pašování drog. Ve společnosti se rozšířila trhlina mezi úzkou vrstvou megabohatých a naprostou většinou ultrachudých. Ti první nijak neskrývají, odkud jejich bohatství pochází – „kolik kilo tě stála nová kára?“ není nijak neobvyklá otázka. Myslí se samozřejmě kila heroinu.

Kilo čistého heroinu přitom vychází v Tádžikistánu na přibližně patnáct tisíc amerických dolarů. V Moskvě je jeho cena desetinásobná, v Evropě ještě o kousek vyšší. Průměrná evropská cena jednoho gramu čistého (bílého) heroinu se pohybuje až na sto eurech, ve Spojených státech je to necelých dvě stě dolarů.

Gram méně kvalitního hnědého heroinu ale v Evropě lze sehnat za 35 až 40 eur. Když si spočítáte cenu jednoho kilogramu a uvědomíte si, jak snadno se dají pytlíčky bílého prášku pašovat, pochopíte uvažování blízko-výhodních překupníků: když pašovat, tak heroin.

 

Další díly seriálu:  Jak se dělá – Kokain

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *