Čtvrtek, 12. Únor 2015

Jak se co dělá – Kokain

Kokain02

 

                    Jak se co dělá. Fakta o nelegálních drogách.
Historie, výroba, využití, negativa, pozitiva a další specifika kokainu.

 

Začíná to nevinně. Čtyřikrát do roka listy koky dozrají, místní je sklidí a předají kolumbijským, peruánským nebo venezuelským úřadům. Končí to dávkou bílého prášku na stole a nezřídka zruinovanými životy. Co všechno se stane mezitím, komu všemu projde nehotový kokain rukama a jak se díky němu získává politická moc?„Koku žvýkám každé ráno… a podívejte, jak dobře vypadám!“ Tahle věta zazněla v lednu 2008 ve venezuelském parlamentu. Prezident země Hugo Chávez vzápětí na důkaz svých slov ukázal poslancům biceps. Opravdu nevypadá špatně. Jestli je jeho dobrá kondice povzbuzována kokou nebo drilem, který mu jako bývalému vojákovi jistě není cizí, přitom není vůbec podstatné. Chávez z prezidentské pozice bojuje za práva pěstitelů a zpracovatelů koky a nahlas říká to, co trápí většinu chudé latinskoamerické společnosti: koka a kokain jsou dvě zcela odlišné záležitosti. Koku budeme pěstovat, ať se to komu líbí nebo ne, jde o tradiční součást naší kultury. Výrobu kokainu naopak zkusíme vymýtit.Ještě větší zastánce pěstování koky působí na stejné pozici v sousední zemi. Bolívijský prezident indiánského původu Evo Morales dokonce dodnes šéfuje místním odborům pěstitelů koky. V září 2006 si na valné shromáždění OSN přinesl lístek koky, aby všem ukázal, jak má daleko k bílému prášku. „Vidíte, je zelený. Ne bílý.“ Peruánský prezident doporučil koku jako základ zdravého zeleninového salátu, neúspěšný kandidát na prezidenta plánuje péct chleba s pětiprocentním obsahem koky, aby zlepšil stravu chudých dětí.Méně výrazná je hlava posledního jihoamerického státu, kde má pěstování koky hluboké kořeny, Kolumbie. Tato země je totiž spíše proslulá zpracováním koky na kokain, takže prezident – logicky – raději mlčí. Dohromady se v těchto čtyřech latinskoamerických zemích urodí drtivá většina celosvětové produkce koky. Provozování políček s kokou tady živí statisíce rolníků, kteří zkrátka nemají na výběr. Koka je jejich tradiční a jediná možná živnost.Jihoamerická trnka.

Samotná rostlinka připomíná trnku. Dorůstá do výšky dvou až tří metrů a roste hlavně na slunných horských svazích And. Sklízí se třikrát nebo čtyřikrát do roka. Nejbohatší bývá první úroda po období dešťů; ta dozrává během dubna.

Sklízí se listy. Obsahují necelé procento alkaloidu s názvem kokain. Kromě něj se v listech ukrývá i několik dalších aktivních látek, ale právě kokain působí jako silný stimulant. V množství, ve kterém se ukrývá v surových listech, působí povzbudivě. Žvýkání listů koky je proto u místních naprosto běžné, pomáhá jim překonávat únavu nebo problémy způsobené nadmořskou výškou. Nevyvolává závislost. V mnoha ohledech připomíná jihoamerické žvýkání koky euroamerický zvyk pít kávu.

Sklizeň se nechá usušit a vzápětí putuje do továrny (samozřejmě ne celá, něco si pěstitelé nechávají na takové to domácí žvýkání). Celý proces zpracování koky je pak pod kontrolou státu. Například v Peru se o vše stará státní agentura Enaco. Ta z koky vyrábí tradiční produkty – čaje, alkohol, potraviny, kosmetiku… Kromě toho má na starost export listů koky do zemí, kde probíhá jejich další zpracování, například takzvaná dekokainizace. To je i případ současné Coca-Coly, která kokain neobsahuje od počátku dvacátého století.

 

Koka není bílá

 

Problém nastává v okamžiku, kdy stát nedokáže produkci koky kontrolovat. Pěstitelé musejí svou produkci prodat a je jim jedno, komu. Tímto způsobem se koka dostává do rukou výrobců kokainu, nejčastěji v Kolumbii (zhruba tři čtvrtiny celosvětové produkce kokainu se vyrobí v této zemi). Státy Jižní Ameriky se produkci kokainu z nejrůznějších důvodů brání. Často ovšem bojují s rovnocenným soupeřem – drogové kartely jsou na „svém“ území často absolutními vládci a fakticky tak odsunují státní moc na vedlejší kolej. Domorodci navíc často vnímají stát jako toho, kdo je chce připravit o práci. A ty, kteří se ve slabé chvilce rozhodnou stát podpořit, zase většinou odradí všudypřítomný strach z mafiánů, kteří mohou odpravit v podstatě kohokoli – a často tak také činí.

Oporou vládního protidrogového úsilí jsou od šedesátých let dvacátého století Spojené státy a Organizace spojených národů. V této době zformovala zaoceánská velmoc doktrínu Války proti drogám a OSN její agendu zcela nekriticky přijalo za svou. Spojené státy od té doby štědře dotují latinskoamerické bezpečnostní složky, pomáhají s jejich výcvikem a snaží se ovlivňovat drogovou legislativu. Na státy Jižní Ameriky se také soustředí pozornost washingtonských zpravodajských služeb a na velkých zásazích proti drogovým kartelům se často podílejí tamní elitní komanda. Administrativa Bushe mladšího investovala do Války proti drogám v Jižní Americe více než 300 milionů dolarů ročně. Výsledky? Zatím žádné. Naopak, produkce koky se stále zvyšuje.
Politika Spojených států i národů představuje spojené nádoby. Už od šedesátých let opakují zásadní chybu, kterou si začínají připouštět teprve nyní. Jde o ztotožnění koky a kokainu, které se objevuje v návrzích zákonů i rezolucí, v rétorice čelních představitelů a hlavně v konkrétní politice vůči Latinské Americe. „Koka a kokain jsou dva totálně odlišné světy,“ komentuje to Sanho Tree, odborník na drogy z washingtonského Institutu pro výzkum politiky. „Je to jako tvrdit, že káva je metamfetamin.“

Teprve současná jihoamerická emancipace, vedená silnými levicově orientovanými prezidenty, dokázala upozornit svět na tento letitý nesmysl. I z toho důvodu jsou velkou částí obyvatelstva vnímáni jako hrdinové a osvoboditelé z vlivové sféry USA; největší podporu pak mají od domorodých obyvatel, které také nejčastěji živí půda. Asi nepřekvapí, že Spojené státy tyto prezidenty označují pojmem „zlá levice“. Nutno dodat, že přitom po právu odkazují na autoritářské praktiky těchto mužů, stejně jako jejich levicový populismus.

Boj proti pěstování koky má dnes ještě jednu dimenzi – ekologickou. Farmáři musejí kvůli znehodnocování půdy na svých polích a rozvoji pěstování koky masově kácet okolní deštný prales. Za posledních 15 let se tak jeho plocha ztenčila o 2,2 milionu hektarů. Návrhy na plošnou likvidaci polí koky pomocí leteckého práškování, které se občas ozvou ze Spojených států, jsou pak naprosto absurdní. Během několika měsíců nebo let by vyvolaly ekologickou katastrofu pro biotop deštného pralesa a ekonomickou katastrofu pro místní farmáře.

 

Zlaté časy mafie

 

Většinu celosvětově vyrobeného kokainu (a také marihuany) má na svědomí Kolumbie. Drogy v této zemi tvoří také základ politické moci, spojované s drogovými kartely. Během květinových šedesátých a punkových sedmdesátých let, kdy se několikanásobně zvýšila poptávka po drogách, se ustavil systém čtyř takových organizací: Medellin Cartel, Cali Gentlemen, Norte del Valle Cartel a North Coast Cartel. Společně ovládali rozsáhlé oblasti Kolumbie a kompletní výrobu drog.

Největší věhlas si získal Medellínský kartel s Pablem Escobarem v čele. Kolumbijský Robin Hood si dokázal získat nejchudší vrstvy třeba štědrými dary za každého zabitého policistu. Pomocí nich roztočil spirálu vraždění a nenávisti – každého mrtvého policistu pomstili jeho kolegové zabitím několika domorodců. Výsledek se brzy dostavil: Escobar se stal jedním z nejmocnějších a nejbohatších mužů planety a časopis Forbes jej v roce 1989 označil za sedmého v pořadí s čtyřmiliardovým dolarovým účtem. Pablo Escobar proslul také vyvražděním poloviny členů Nejvyššího soudu, který provedla levicová guerilla v listopadu 1985, a vraždou nadějného prezidentského kandidáta Luise Carlose Galána v srpnu 1989.

Všechny Escobarovy politické vraždy měly společný jmenovatel – zavraždění otevřeně vyhlásili boj proti drogovým kartelům, nebo alespoň podporovali možnost vydání bossů do Spojených států. Těch se kartely bály jako čert kříže. Každý, kdo se něčím podobným zabýval nahlas, byl prakticky označen za mrtvého.
Vše se změnilo v roce 1993. Vleklá válka mezi státem a kartely se od počátku devadesátých let začala vyvíjet lépe pro státní moc. Kolumbijská policie s podporou CIA a jednotek US Delta Force během let 1992 a 1993 během několika rozsáhlých zátahů dostala za mříže nebo rovnou zabila většinu lídrů Medellínského kartelu včetně Escobara. Do roku 1995 podobně rozmetala také konkurenční Gentlemany z Cali. Boss North Coast kartelu byl zadržen v roce 1998, později vydán do Spojených států. Mohutné organizace, vedené jedním nebo několika bossy, se pro posílenou policii staly poměrně snadným cílem. Nepřátelství mezi jednotlivými kartely navíc představovalo pro zpravodajské služby cenný zdroj informátorů.

 

Escobar a ti druzí

 

Výsledek předpovídali odborníci na drogovou problematiku dávno před zásahem. Kartely se prostě rozdrobily na menší, hůře odhalitelné a napadnutelné jednotky, a noví, menší bossové vesele vařili dál. Často se také ukryli pod křídla jediného přeživšího kartelu – Norte del Valle. Ten sice zůstal jedinou kolumbijskou organizací této velikosti, ale dnes má také na kahánku. Většina jeho dlouholetých bossů byla zadržena v roce 2007, tělo posledního z nich bylo nalezeno v lednu 2008.

Poslední kartel dlouho přežíval (a dosud přežívá) díky spojenectví s pravicovou guerillovou armádou pod názvem Spojená sebeobrana Kolumbie. Levicové i pravicové guerilly hrají v Kolumbii významnou roli – už v šedesátých letech, kdy začala vznikat struktura hlavních kartelů, byly levicové guerilly významným konkurentem státní moci. Pokyn k vyvraždění Nejvyššího soudu sice zřejmě vydal Escobar, ale jeho provedení měli na starost teroristi z guerillové organizace G-17.

Dnes se právě guerillové a paravojenské síly ucházejí o nástupnictví drogových kartelů. Ze tří takových organizací se na obchodu s drogami podílejí dvě: pravicová Spojená sebeobrana Kolumbie a levicové Revoluční ozbrojené síly Kolumbie. Třetí vzadu, Národní osvobozenecká armáda, si zatím vystačí s únosy a vydíráním. Spekulace o konci kartelů a přesunu obchodu s drogami do rukou revolučních lídrů (a menších „živnostníků“) podporuje také hypotéza o smrti posledního bosse kartelu Norte del Valle. Podle vyšetřovatelů ji zřejmě nařídil zadržený velitel Spojené sebeobrany Carlos Mario Jiménez alias Macaco. Tím se stal nejmocnějším mužem v kolumbijském obchodu s drogami. „Nejmocnější“ ovšem jen do určité míry: svůj obchod řídil z vězení, odkud byl v roce 2008 deportován do Spojených států.

Válka proti drogám, rozpoutaná právě Spojenými státy pod lokálním názvem Plán Kolumbie, zaznamenala jen částečný úspěch. Podařilo se rozbít „top“ gangy, ale výrobu kokainu a jiných drog zastavit nedokázala. Důvody ostatně naznačuje i vládní Organizace pro boj proti drogám ve Spojených státech (D.E.A.). Podle ní stačí k uspokojení poptávky Spojených států po kokainu pěstování koky na pouhých 135 čtverečních kilometrech půdy. Stejná zpráva naznačuje, že tomu nejde nijak zabránit. V dlouhé řadě prezidentů Spojených států od šedesátých let do dneška si této zprávy všiml až současný prezident Barack Obama, když uvažuje o zastavení nepopulární Války proti drogám. Kromě toho – jak se přiznal v knize Sny mého otce z roku 1995 – se drogám dříve nevyhýbal. „Jako kluk jsem si občas šňupnul,“ přiznává nejmocnější muž planety. „Řešil jsem tím svoje problémy a zmatek coby puberťák. Puberťáci bývají zmatení často.“ Zkoušel prý marihuanu a kokain. Heroin ne, protože „…se mi nelíbil ten chlap, co mi ho nabízel.“

 

Mafie je mrtvá, ať žije mafie

 

Pěstování koky tedy mají na starost tři odvážné zemičky pod Andami, výrobu kokainu Kolumbie. O distribuci se zase stará Mexiko (odkud se nedávno vrátil náš téměř zpravodaj, jeho reportáž najdete na straně 14).
Zatímco kolumbijské drogové kartely jsou na vymření, v Mexiku se jim daří. S rozbitím organizovaných výrobců v Kolumbii vzniklo mocenské vakuum, které skoro okamžitě zaplnili mafiáni z Mexika. Postupně jejich počet vzrostl až k současným pěti: dva nejmocnější nesou názvy Sinaloa Cartel a Gulf Cartel a operují soukromými armádami pod jménem Los Negros, respektive Los Zetas. Vedle nich zde působí ještě Juarez Cartel, Tijuana Cartel a La Familia Michoacana.

Mexické kartely začínaly v osmdesátých letech jako poslíčci mocných kolumbijských bossů: živily se pašováním kokainu přes hranice Spojených států. Postupně začaly přebírat širší agendu včetně samotné výroby, až se ocitly na své dnešní pozici. Ta se nijak neliší od dřívější pozice kolumbijských kartelů – i tady tvoří konkurenční mocenská centra, vedou ostrou válku proti státní moci i proti sobě navzájem. Typicky mexickým „bonusem“ je zapojení civilistů. Když v září 2008 vybuchly na tržišti ve městě Morelia dva granáty, zůstalo po nich osm mrtvých a přes sto zraněných. Policie zadržela členy milice Los Zetas.

Hlavní těžiště Války proti drogám se tak přesunuje do Mexika. Až do roku 2006 mohli zdejší bossové působit víceméně nerušeně, jediné riziko hrozilo od konkurenčních gangů. Volební rok přinesl změnu. Nový prezident Felipe Calderón hned po nástupu do funkce poslal přes šest tisíc vojáků potlačit násilí, vyvolané kartely ve městě Michoacán. První akci proti gangům vzápětí doprovodily další a dnes je v boji proti kartelům zapojeno kromě policie a armády dalších 45 tisíc protidrogových vojáků. Výhodou pro Calderóna je jak podpora Spojených států, tak souhlas velké části mexické veřejnosti. Když v dubnu 2008 obvinil jeden z generálů pověřených bojem proti drogám velkou část policejních složek z korupce – světě div se – přežil. Odhalil přitom až absurdní mechanismy zkorumpovaných policistů; například elitní anti-únosový tým měl být uplacený mafií a fungovat přesně opačně, než je jeho role – sám se na únosech podílel.

Válka mezi státem a kartely si každoročně vyžádá tisíce životů (od roku 2006 přes dvanáct tisíc), zhruba rovnoměrně rozdělených mezi policejní složky a mafiánské armády. Vzhledem k lidnatosti a rozlehlosti země (109 milionů obyvatel a 2 miliony čtverečních kilometrů) se ale nedá čekat, že by se v nejbližší době přiklonilo vítězství na stranu státu.

 

Příliš děravý plot

 

Mexiko představuje vstupní bránu pro dvě třetiny veškerého kokainu, který se dostane do Spojených států. Hranice mezi oběma zeměmi je dlouhá přes tři tisíce kilometrů a každý rok ji překročí 250 milionů lidí. Mexická vynalézavost při pašování je navíc téměř nekonečná. Velkou část produkce pronesou takzvané „muly“ – jednotlivci, kteří mají v batohu, někde na těle nebo v těle maximálně kilo kokainu. Pokud jsou tito agenti-chodci zadrženi, gang se od nich okamžitě odstřihne a nechá je napospas tvrdým soudcům na konzervativním jihu USA.
Velká část produkce putuje po vodě nebo vzduchem. Díky tomu se dodávky kokainu mohou vyhnout ostře hlídané hranici, místo toho se soustředí na pobřeží. Nejvýraznější podíl na pašování mají obchodní a rybářské lodě plus rychlé turistické čluny, které se v chaotické atmosféře přímořských rekreačních center dají jen těžko uhlídat. Průměrná dávka, kterou taková loď převáží, tvoří dvě a půl tuny čistého kokainu. Někdy se kokain dostává do Spojených států vyloženě nadrzo: to když z osobního letadla kousek na sever od hranice vypadne celkem půl tuny balíčků s bílým práškem a než si toho někdo všimne, pašeráci je posbírají a zmizí.
Nejkrásnější vynález ovšem představují takzvané „narkoponorky“. V roce 2000 kolumbijská policie poprvé spatřila prototyp narkoponorky – pětadvacet metrů dlouhou miniponorku, schopnou ponořit se do sta metrů a urazit téměř čtyři tisíce kilometrů s nákladem sto padesáti tun kokainu. Dnešní narkoponorky sice uvezou pouhých deset tun kokainu, ale kapacitu nahrazuje jejich množství – podle odhadů pohraniční stráže jich kolem pobřeží Spojených států krouží několik desítek až pár stovek. Disponují navíc dokonalým maskováním, takže odhalit je pomocí radaru nebo sonaru prakticky nelze. O tom, komu ponorky patří, dodnes není jasno. Většina teorií nicméně míří zpět do Kolumbie, která se svého vlivu na obchod s kokainem asi jen tak nevzdá. Podle nich provozují ponorečky buď původní narkomafie, nebo některá z guerillových armád.

 

Prášek na stůl

 

Poslední článek procesu tvoří distribuce ve spotřebitelské zemi. Ročně svět vyšňupe, vykouří nebo si píchne asi šest set tun kokainu, z toho polovinu ve Spojených státech a čtvrtinu napříč Evropou. Typický uživatel spadá do kategorie „mladý dospělý“, takže někam mezi dvacítku a třicítku.
Distribuci mají na starost lokální mafie, které se liší stát od státu. Ve většině zemí není velký problém se k nim dostat – ovšem ceny jsou nastřelené hodně vysoko. Ve Spojených státech zaplatíte za gram mezi dvaceti a čtyřiceti dolary, ve Spojeném království kolem čtyřiceti liber, v evropských zemích mezi padesáti a pětasedmdesáti eury. A u nás? Mezi patnácti sty a třemi tisíci korun.

Jedna reakce na „Jak se co dělá – Kokain

  1. tom

    Sracka neni tu nic o vyrobe nebo priprave pasty kokainu tyto clanky jsou jen politicky kecy

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *