Čtvrtek, 19. února 2015

Úvaha před obědem

Příběh grilovaného kuřete

kurecifarma

Narodilo jsem se asi před měsícem a musím říct, že ta postmoderní doba je hukot. Sotva jsem se vylíhlo ze skořápky, už tam bylo tisíce dalších, kteří na mě řvali, ať makám a valím ke korytu – jinak, že zdechnu a nic ze mě nebude. Křičeli, že všechno je o ostrých loktech, a že nikdy nemám nikomu věřit.
Měli pravdu, kdybych se nedralo k prefabrikátům z hormonů jako bezhlavé, nebylo bych tady.
Ušlapali by mne mí druzi ve zbrani, a ani jeden by mi nepodal ani zrnko k mé záchraně. Já samo jsem několikrát šlapalo po tělíčkách mých bližních, kteří neměli dost sil a nepřežili.
Nemohlo jsem jim pomoct. Pomoct jim rovná se zemřít samo, a tak jsem raději pomáhalo sobě. Bez okolků musím říct, že jsem si vedlo nejlíp…
Každé ráno, kdy k nám přišla ztrápená paní a spustila lomoz, začaly se k nám sypat jedy, které moderní civilizace označuje za potraviny třetího tisíciletí. Chutnalo to příšerně, celou dobu nám bylo na zvracení, ale jak jsme po tom přibývala, panečku!
Říkali, toto čiňte a konejte na naši památku. Jsou to nejlepší potraviny, dělané s tím nejlepším úmyslem, nejlepšími lidmi. A nebojte se. Je to 100% bio-chemikálie.
Každou minutou jsem cítilo, jak nám naše ztrápená tělíčka bobtnají. A já jsem přibývalo nejrychleji, a tak jsem svým nejnabobtnalejším tělíčkem odhazovalo ostatní od jedu, abych samo bylo nejsilnější. A jednou, až má křídla nebudou tak slabá, vzlétnu a vyklovu oči všem, kvůli nimž jsme byla zavřena v tomto pekle…
Jednou k nám přišel cizí člověk, vypadal pobledle a nezdravě.
Říkal, že pomáhá ptákům a prasatům, aby lépe žili. Přišel a sbíral naše mrtvé druhy, kterých tam to ráno bylo podezřele víc než obvykle. Naložil všechna mrtvá tělíčka na vozy, vzal mne a mé nejsilnější druhy a odvezli nás.
Dlouho byla tma, strachem jsme ani nedutala. Vykálela jsme všechen strach a zbytky jedů pod sebe a zůstala v nich sedět, protože nebylo úniku. Nebo možná bylo, ale my hloupá kuřátka jsme cestu neviděla. Jedinou jistotou byl náš strach a pach našich výkalů smíšený s pachem rozkládajících se těl našich bratrů…
Ale Bůh na nás nezapomněl. Najednou se otevřely dveře a ihned k nám přiskákala spousta andělů v
bílých pláštích a ústa měli zakrytá, asi proto, že nemohli mluvit tou bídou, kterou na nás viděli…
Bodali nás jehlami a říkali, že jsou to naše léky. Házeli s námi z klece do klece a říkali, že to konají pro naše dobro. Pijí nám krev, aby nás zachránili… Berou nám život, aby nás spasili.
Ale Bůh mne opustil…
Jednou ráno jsem zůstalo samo. Nikde nikdo, žádný z mých bratrů již nebyl…
A pak přišel ten člověk, co pomáhá ptákům a prasatům.
A „řekl“: Tys kuře spravedlivé. Ty nemáš viny! To my jsme vinni.” Vzal nůž a podřízl mi hrdlo. Ani kapka krve ze mne nevyšla, snad se mé srdce zatvrdilo.
Můj duch se vznesl nad vody a viděl tělo mé, jak se v žáru otáčí, mažou ho vonnými oleji a jazyky ostří mečem.
A pak vstal otec od stolu a poděkoval své ženě:
„Bylo to vynikající! Je vidět, když je jídlo vařené s láskou. Políbil ji a oba se rozplakali.“
Ano… Bylo jsem „zdravé“!
Ptačí chřipka mě nedostala…
Pane, nedopusť, abychom byli grilovanými kuřaty!
Dej nám prosím lék na rakovinu duše! (“a nejen duše”!)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *