Čtvrtek, 19. Únor 2015

Úvaha před obědem

Příběh grilovaného kuřete

kurecifarma

Narodilo jsem se asi před měsícem a musím říct, že ta postmoderní doba je hukot. Sotva jsem se vylíhlo ze skořápky, už tam bylo tisíce dalších, kteří na mě řvali, ať makám a valím ke korytu – jinak, že zdechnu a nic ze mě nebude. Křičeli, že všechno je o ostrých loktech, a že nikdy nemám nikomu věřit.
Měli pravdu, kdybych se nedralo k prefabrikátům z hormonů jako bezhlavé, nebylo bych tady.
Ušlapali by mne mí druzi ve zbrani, a ani jeden by mi nepodal ani zrnko k mé záchraně. Já samo jsem několikrát šlapalo po tělíčkách mých bližních, kteří neměli dost sil a nepřežili.
Nemohlo jsem jim pomoct. Pomoct jim rovná se zemřít samo, a tak jsem raději pomáhalo sobě. Bez okolků musím říct, že jsem si vedlo nejlíp…
Každé ráno, kdy k nám přišla ztrápená paní a spustila lomoz, začaly se k nám sypat jedy, které moderní civilizace označuje za potraviny třetího tisíciletí. Chutnalo to příšerně, celou dobu nám bylo na zvracení, ale jak jsme po tom přibývala, panečku!
Říkali, toto čiňte a konejte na naši památku. Jsou to nejlepší potraviny, dělané s tím nejlepším úmyslem, nejlepšími lidmi. A nebojte se. Je to 100% bio-chemikálie.
Každou minutou jsem cítilo, jak nám naše ztrápená tělíčka bobtnají. A já jsem přibývalo nejrychleji, a tak jsem svým nejnabobtnalejším tělíčkem odhazovalo ostatní od jedu, abych samo bylo nejsilnější. A jednou, až má křídla nebudou tak slabá, vzlétnu a vyklovu oči všem, kvůli nimž jsme byla zavřena v tomto pekle…
Jednou k nám přišel cizí člověk, vypadal pobledle a nezdravě.
Říkal, že pomáhá ptákům a prasatům, aby lépe žili. Přišel a sbíral naše mrtvé druhy, kterých tam to ráno bylo podezřele víc než obvykle. Naložil všechna mrtvá tělíčka na vozy, vzal mne a mé nejsilnější druhy a odvezli nás.
Dlouho byla tma, strachem jsme ani nedutala. Vykálela jsme všechen strach a zbytky jedů pod sebe a zůstala v nich sedět, protože nebylo úniku. Nebo možná bylo, ale my hloupá kuřátka jsme cestu neviděla. Jedinou jistotou byl náš strach a pach našich výkalů smíšený s pachem rozkládajících se těl našich bratrů…
Ale Bůh na nás nezapomněl. Najednou se otevřely dveře a ihned k nám přiskákala spousta andělů v
bílých pláštích a ústa měli zakrytá, asi proto, že nemohli mluvit tou bídou, kterou na nás viděli…
Bodali nás jehlami a říkali, že jsou to naše léky. Házeli s námi z klece do klece a říkali, že to konají pro naše dobro. Pijí nám krev, aby nás zachránili… Berou nám život, aby nás spasili.
Ale Bůh mne opustil…
Jednou ráno jsem zůstalo samo. Nikde nikdo, žádný z mých bratrů již nebyl…
A pak přišel ten člověk, co pomáhá ptákům a prasatům.
A „řekl“: Tys kuře spravedlivé. Ty nemáš viny! To my jsme vinni.“ Vzal nůž a podřízl mi hrdlo. Ani kapka krve ze mne nevyšla, snad se mé srdce zatvrdilo.
Můj duch se vznesl nad vody a viděl tělo mé, jak se v žáru otáčí, mažou ho vonnými oleji a jazyky ostří mečem.
A pak vstal otec od stolu a poděkoval své ženě:
„Bylo to vynikající! Je vidět, když je jídlo vařené s láskou. Políbil ji a oba se rozplakali.“
Ano… Bylo jsem „zdravé“!
Ptačí chřipka mě nedostala…
Pane, nedopusť, abychom byli grilovanými kuřaty!
Dej nám prosím lék na rakovinu duše! („a nejen duše“!)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *