„Zážitek s houbičkami se svou logickou neuchopitelností podobá snu. Podle psychiatrů v určitých aspektech připomíná akutní psychózu schizofrenika.“.
Vyprávění 16-leté o zkušenosti s houbičkami…
Podzimní les štědře vyhřezl zlatavou náruč plnou rozcuchaných lysohlávek. Nasbíraly jsme pár škodolibých houbiček a vydaly se do paneláku sušit. Za týden k večeru bylo posvícení.
Kamarádka rozmotala kapesníček a vysypala houbičky. Smrákalo se. Odvážně jsem namočila jejich oslizlé hlavičky do bílého jogurtu a otevřela ústa. Hromádka seschlého trusu si před náročnou výpravou do vyplašeného trávícího traktu udělala zastávku v sexy rovnátkách, které vždy a všude vyrovnaně doplňovaly mou image výstavní puberťačky.
Špinavými prsty a nervózním polknutím jsem popohnala líné lysohlávky směrem k útrobám. Cesta k setkání psilocybinu s pubertou natlakovanými neurony byla otevřena.
Vychytralý alkaloid nelenil, ošálil nic netušící mozkové receptory, vystrnadil z nich rozumný serotonin a začal si s nimi zuřivě hrát ve vlastním protáhlém rytmu. Zívla jsem.Minuty se pomateně vlekly prostorem plným pastelových barev a ošklivých lidských karikatur. Svět se změnil. Jeho nová tvář kamarádku rozveselila. Mě ne.
Snažila jsem se být silná, nenechat se zmást. Chtěla jsem ovládnout a ochočit své prožívání, ale kaleidoskop neznámých podivností přitlačil pubertou zmítané emoce ke zdi. Psilocybinová můra vylítla z Pandořiny skříňky a nestoudně laškovala s realitou. Na tohle jsem nebyla připravená.
Vzala jsem sešit, křečovitě zatlačila na obézní pastelku a kreslila. Papír se vzpíral. Podivně nažloutlé město za okny poblikávalo nepochopením. Nikdo tady nemohl tušit, jak se cítím. Chtělo se mi brečet.
Vydala jsem se do ulic hledat pochopení. Vlnily se přede mnou prázdně a zlověstně, bez zájmu, beznadějně zabrané samy do sebe. Moje srdce pomalu černalo a umíralo.
Neříkala jsem žádné zábavné hlášky. Místo toho jsem brečela a trapně volala maminku. Chtěla jsem jediné: probudit se z toho hnusného snu plného lidí se slepičími hlavami, oživit své mrtvé srdce a vrátit se zpátky.
Čas šel líně proti mému přání. Uvelebil se pohodlně v psilocybinovém předpeklí a na skřipci bolestivě natahoval každou vteřinu. Ve zpomaleném záběru jsem vyděšeně obcovala s vlastní smrtí, pohlcena její intenzivní všudypřítomností. Bála jsem se, že to nikdy neskončí.
Po čtyřech rozplizlých hodinách se pomalu začal vynořovat starý, známý a bezpečný svět. Obyčejný podzimní večer, plný obyčejných lidí. Jak moc byla ta všednost přívětivá! Byla jsem šťastná, že jsem zase zpátky. Pandořina skříňka však zůstala zlověstně otevřená…“
Psylocibin se umí vetřít přesně na ta místa, kde za normálního stavu působí serotonin – zamezit jeho nudnému řízení nervových vzruchů a rozjet vlastní mejdan.