V poslední době se stalo velmi moderním obracet se ke staré lidové medicíně a vyhýbat se stále novým lékům a farmaceutickým preparátům. Bylinkářské poradny nám nabízejí spoustu kvalitních bylinných čajů, mastí a podobně.
To je samozřejmě levnější a u méně závažných onemocnění snad i účinnější. V posledních letech se také, jak všichni jistě dobře vědí, objevil trend výroby preparátů z konopí, které jsou snad tím nejlepším, nejúčinnějším a snad až zázračným lékem. Ale přesto stále vídáme v médiích zprávy podobné té o zatčeném chovateli andulek, který konopné semínko používal jako krmivo, a když vysypal klícku na zahradu, vyrostl mu zakázaný léčivý keřík, nebo o starší paní, která tuto rostlinu používá mnoho let a je najednou označena za výrobce drog. A tak bychom mohli pokračovat.
Léčivá, společensky známá bylina, u nás především díky posledním 20 letům, kdy se stala velice populární, ale stále dokáže zatočit hlavu i rozumnému člověku. Dokáže si udržovat pozici zakázaného ovoce, ale přitom symbolizovat božský klid a mír. Naše společnost je přes to všechno opravdu tolerantní, až to někomu občas připadá příliš. Ale co je to příliš? Že kouřit se může, ale pěstovat ne? Je možné ji koupit, ale trestné prodat? Apod.
Osobně si myslím, že je to při troše zdravého rozumu zvláštní. Když se pořádají pochody za legalizaci, které jsou čím dál populárnější, a otevírá se stále více growshopů, je to jasný signál, co si společnost přeje. Při pohledu z druhé strany si však uvědomíme, že z „nebezpečné drogy“ se stává „nebezpečná modla“. Například v Africe sloužila marihuana v mnohých státech jako společná svátost k zavedení kultů, dokázala překlenout etnické problémy jednotlivých skupin a společnost tím stmelit a spojit v jeden celek. To však není případ našich končin. U nás dochází skrze mytizování obyčejné „trávy“, kterou jako lék používá lidstvo odnepaměti, spíše k rozdělování společnosti. A to není jen problém České republiky, ale všech států EU.
Lidé kouřící trávu a aktivně se podílející na snahách o její legalizaci jsou od většinové populace rozeznatelní, mají svou vlastní kulturu, a to takovou, která se většině nelíbí, ač ji toleruje jako určitou subkulturu. Subkultury jsou jasným a pozitivním indikátorem svobodné společnosti. Každá subkultura však může ohrozit pevnost společnosti jako celku, a proto podléhá kontrole.
Podobné chování, jako je toto udržování společnosti jako fungujícího organismu, vidíme i v rámci EU. Jestliže se některé státy v něčem vymezují a ještě se tím veřejně chlubí před ostatními, vyvolává to jen zpětnou obranou reakci států okolních. Možná právě proto je Česká republika označována za zemi s největší spotřebou marihuany na procento obyvatel, protože se tím u nás chlubí každý středoškolák a bohužel i dospělí lidé. Myslím si, že kdybychom se v této věci začali chovat s respektem a střízlivostí a uznali, že nejde ani o nebezpečí, ale ani o zázračný lék či nového „boha“, ale o obyčejné dobré kouření a starý známý osvědčený lék; kdyby nebyla rádia plná reklam na hnojiva a growshopy (asi tak, jako tomu je s omezením reklam na alkohol a tabákové výrobky), možná pak by se tomuto „problému“ nikdo příliš nevěnoval a snad by si na tuto schizofrenní problematiku už za pár let nikdo ani nevzpomněl.
