Pondělí, 13. dubna 2015

Svatá země – reportáž z Indie

Moc jsem se těšil do Indie – země zaslíbené…
Bum Šankar Šiva, Mahádéva! Bum Bholenáth!!!

PURPLE-HAZE-3

 

 

Už od kamarádů jsem slyšel, že ganja tam roste všude kolem a že je tam též hodě profesionálních huličů, kteří se jmenují „babové“. Jsou to lidé, kteří meditují (menšina) a od rána do večera kouří trávu z velikánských čilamů (většina) a zvou každého turistu na dlouhej kouř – tzv. šiva púdžu a nějaký ten duchovní pokec. Moc se mi zamlouval tenhle přístup, jelikož jsem velice pokročilý hulič a po 15 letech poctivého poznávání konopných produktů a kultury jsem byl připraven a zvědav na něco víc než jen si ubalit, zahulit, pokecat a tak maximálně zatančit na dobrou hudbu.

Už delší dobu jsem na české scéně postrádal duchovní náplň a smysl, který patří k oné kouzelné bylince, a to prozatím nemluvím o tom, jak chodí věci trochu více na východ a s jakýma myšlenkama tam užívají léčebnou travku v totálně nepříznivém, zkorumpovaném a zdivočelém prostředí.

Tak jsem se těšil na spřízněné duše, venkovní travku, kvalitní hašiš, hodně vegetariánského jídla a teploučko.

Jelikož jsme vyráželi po Vánocích, byli jsme na kost promrzlí a nějaké ty třicítky nad nulou se mi pro pohodlné pokouřeníčko hodně zamlouvaly – přesněji řečeno vaporizování, protože v té době jsem si už dával vaporizérek, který mě bombil velice spolehlivě a pohotově. Je to takový přenosný plynový přístroj do ruky, který jsem plánoval propašovat přes celníky, protože jsem si nedovedl představit být omezen v tom smyslu, že bych neměl vapíka a byl donucen užívat ganju starým provařeným způsobem v jointu nebo fajfce. Fajfky jsem měl nicméně docela rád, na rozdíl od jointů, které jsou balené do hnusných smradlavo-škodlivých papírků. A jestli někoho napadne doporučit papírky s příchutí, tak ať na to okamžitě zapomene, protože žádné umělé aroma není hodno být přimícháno do posvátné trávy, protože je pitomost balit bylinku, která má nejkrásnější a nejširší spektrum chutí a vůní, do umělotiny s příchutí banánu nebo koly, fanty či vinného střiku s grilovaným kuřetem, to se na mě nezlobte.

Z Prahy znám několik takových fajnšmekrů a víc než soucit a politování ve mně nevzbuzují.
Přikoupil jsem si náhradní plyn a poctivě vybaven jsem vyrazil na cestu do huličského ráje. Na hranicích to dopadlo dobře, jelikož zachovat klid mi pomohl vám už známý vaporizér. Jen tak nenápadně jsme se procházeli letištní halou a dávali si ty nejkvalitnější vzorky, co nám země česká poskytla. Hodně jsme se u toho bavili, protože užívat si všem na očích, to je obzvlášť zajímavý zážitek. V letadle jsme si též mohli dát, ale nebylo třeba, jelikož jsme byli „full power“ a měl jsem menší obavy, aby se pasivně nezhulili všichni spolucestující a nezačali tam třeba v euforii tančit. Vapíky mají totiž silnou schopnost přidávat energii. Je to tím, že v nich nevznikají karcinogeny, které nás ničí a odebírají nám životní energii. Nejste pak vytuhlí a děláte všecko, co vás zrovna napadne.

Koukali jsme na obláčky, bylo tak příjemné vidět je osvícené sluníčkem. A tehdy jsem pochopil, že jsou pořád bílé, jen zezdola vypadají tmavé, neboť nepropouštějí světlo, stíní samy sebe. Pak jsme už byli dole a jeli taxíkem do Rišikéše – posvátného města, kde se už tisíce let medituje ve velkém a jsou tam samé ášramy neboli kláštery s mnichama a turistama, kteří hledají Boha.

Cesta byla velice krásná, nezvyklá a zajímavá, protože ten jejich nabitej utroubenej provoz je fakt něco pro pokročilé pohodáře. Největší pecka byla, že po sto kilácích od hlavního města podél hlavního tahu rostla po obou stranách nám dobře známá ganja, a to velice přirozeně a majestátně. Nechápali jsme a nevěřili svým očím a jen vykřikovali po každém spatření: „Ganja, ganja, ganja!“ Indicky se to též jmenuje ganja, takže taxikářovi bylo dobře jasné, jaká atrakce nás baví nejvíce. Po hodině nechápání jsme zastavili jakože na čůrání, utrhli pár lístečků, přímo v taxíku si dali vapíka a indická pohoda byla v nás…

 

Ve městě jsme se pak pochopitelně zabydleli u místního šivaisty, který po ranní šiva půdže a meditaci na velké terase s výhledem na posvátnou řeku Gangu a kláštery na svazích Himaláje jezdí vozit turisty a poutníky taxíkem do těch samých klášterů nebo kamkoliv, kam budou chtít. Celý den je v tahu a večer tak v pět zase šiva půdža a veget…

Ale jak moc jsem byl zklamán, když jsem zjistil, že do čilamů dotyčný velice pobožný člověk přidává zku…nej tabák! Netrvalo dlouho kamaráda přesvědčit, že škodlivej tabák tam nepatří a že Pán Šiva má vetší radost z čisté půdži, a ne z tabákového zmetku. O vlivu nikotinu na lidský organismus jsme též nemuseli dlouho mluvit. Tabák se v Indii ještě také „žere“. Trošku to teď přeháním, ale jak byste nazvali to, že si člověk nacpe do pusy tabák a pak nestíhá vyplivávat hnědý hnus, kterým se zfetovává.

Takhle tam chodí, plivou a sami nechápou, proč to vůbec dělají. Tabákové společnosti jsou ale velkorysé, a proto do balíčku s tabákem přidávaj jako bonus zdarma nádobku s nějakou chemikálií, která se pak s tábákem smíchá. Pak mě taky dostalo, jak se ty bohatší lidičky předvádějí s cigaretou jen proto, že je to módní na Západě (prý) a v telce to každý ko.ot kouří. A tak se opičej jak hlupáci a ti chudí tabák „žerou“ a jsou nešťastní, že jsou chudí a ještě to musejí žrát…
Takže hned druhý den jsme začali s „čisťochů“ a šiva půdža měla tu čistou vůni a energii!

 

Bum Šankar Šiva, Mahádéva! Bum Bholenáth!!!

Koupil se nový čilam, pochopitelně velký a s kobrou – jelikož Pán Šiva má na sobě hodně kober, které jsou symbolem toho, že Šiva ovládl svou životní energii… Tak intenzivně jsem se nezhuloval nikdy předtím a po pár týdnech jsem požádal, jestli nám nestačí jeden čilam místo dvou nebo tří (osm nebo deset „pávů“ si dával každý), neboť jsem pak lítal a nemohl dolů na zem, spinkat do postýlky. Tehdy jsem pochopil, že jsem tak trošku srab, nebo že se ještě mám čemu učit od poctivých šivaistů.

 

Pokračování někdy příště

 

autor: Rastafaraj

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *