Druhý úvod ke knize Mýty a fakta o marihuaně – autor úvodu Jindřich Bayer
(publikováno se souhlasem autora – při sdílení uveďte jméno autora děkuji)
Dvacet mýtů o marihuaně
Újmy vyvolané marihuanou byly vědecky prokázány
Marihuana nemá žádné léčivé účinky
Marihuana je vysoce návyková
Marihuana je vstupní drogou
Postihy trestných činů spojených s marihuanou nejsou dostatečně přísné
Nizozemský přístup ke konopí není úspěšný
Marihuana zabíjí mozkové buňky
Marihuana vyvolává amotivační syndrom
Marihuana oslabuje paměť a poznávací schopnosti
Marihuana vyvolává psychologické poruchy
Marihuana vyvolává zločinnost
Marihuana ovlivňuje činnost mužských a ženských pohlavních hormonů
Užívání marihuany v průběhu těhotenství poškozuje plod
Užívání marihuany oslabuje imunitní systém
Marihuana ničí plíce více než tabák
THC, aktivní složka marihuany, se usazuje v tělesném tuku
Marihuana je závažnou příčinou dopravních nehod
Stoupá počet zásahů lékařské pohotovosti v souvislosti s marihuanou
Dnešní marihuana je silnější, než bývala
Užívání marihuany je možné předcházet
Úvod
Za posledních sto let zkoumala účinky marihuany řada nezávislých komisí. V roce 1893 vytvořil Britský parlament Komisi pro indické konopí (Indian Hemp Commission), jež měla za úkol zhodnotit vliv užívání marihuany na „sociální a morální klima“ v Indii. Komise došla k závěru, že „střídmé užívání konopných drog nemá takřka žádné škodlivé následky“. V roce 1925 konstatovala komise, která šetřila užívání marihuany mezi americkými vojáky v oblasti Panamského průplavu, že účinky marihuany byly „zjevně zveličovány“. O dvacet let později, v roce 1944, došla komise expertů pověřená newyorským starostou LaGuardiou k závěru vyjádřenému samotným LaGuardiou: „Sociologické, psychologické a zdravotní újmy běžně přisuzované marihuaně jsou … přehnané.“
V reakci na vzestup užívání marihuany v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století jmenovaly vlády Spojených států amerických, Kanady, Británie, Austrálie a Nizozemsko komise, které měly za úkol zhodnotit vědecké důkazy o nebezpečích, jež marihuana představuje pro jednotlivce i společnost. V roce 1969 Britská Woottenova zpráva vyjádřila souhlas se závěry Komise pro indické konopí a LaGuardiovy komise. Stálo v ní, že „dlouhodobé užívání konopí v mírných dávkách není škodlivé“. V roce 1972 dospěla nizozemská vládní komise k závěru, že „fyziologické účinky užívání konopí jsou relativně neškodné“. Ve stejném roce prohlásila Národní komise pro marihuanu a zneužívání drog(National Commission on Marihuana and Drug Abuse) jmenovaná prezidentem Nixonem, že „se komise jednomyslně shoduje na tom, že užívání marihuany není tak závažným problémem, aby jedinci, kteří ji kouří nebo za tímto účelem vlastní, museli být trestně stíháni“.
Závěry této komise byly v průběhu dvacátého století přehlušeny extrémními názory o nebezpečnosti marihuany. Zákony zakazující marihuanu, které v USA vstoupily v platnost ve dvacátých a třicátých letech, vycházely především ze zpráv policejních náčelníků, státních zástupců a úředníků federálních protidrogových agentur, kteří tvrdili, že marihuana vede k závažným násilným zločinům. Podle vyjádření tehdejšího ředitele Federálního úřadu pro narkotika (Federal Bureau of Narcotics) Harryho Anslingera se „závislí na marihuaně“ ve Spojených státech stali „pro policii závažným problémem“. Tvrdil, že „zneužívání marihuany se dá připsat … až padesát procent násilných trestných činů spáchaných … Mexičany, Turky, Filipínci, Řeky, Španěly, Iberoameričany a černochy“. Ke křížové výpravě proti marihuaně se připojily i organizace jako Světová asociace pro ochranu před narkotiky(World Narcotic Defense Association), Mezinárodní asociace pro protinarkotickou výchovu(International Narcotic Education Association) a Ženská křesťanská protialkoholická unie(Women’s Christian Temperance Union). Tvrdilo se, že marihuana vyvolává závislost, duševní poruchy a sexuální promiskuitu. Zároveň tvrdili, že „pouliční dealeři“ prodávají marihuanu žákům základních škol s cílem udělat z nich narkomany.11
Po rozsáhlém šetření, v jehož rámci se dokonce tajně sledovala školní hřiště New York City, došla LaGuardiova komise v roce 1944 k závěru, že si veřejnost dělá z nebezpečí spojených s marihuanou zbytečné obavy. I přesto se ale tato tvrzení z dvacátých a třicátých let stále objevovala ještě o třicet roků později, kdy svou činnost zahájila Národní komise pro marihuanu a zneužívání drog. Od té doby se vynořila řada dalších názorů. V padesátých letech strážci zákona prohlašovali, že marihuana je „prvním krůčkem“ k heroinu. Přesvědčili Kongres a zákonodárce, že ke snížení počtu závislých na heroinu je zapotřebí zpřísnit postihy za trestné činy spojené s marihuanou až do výše odnětí svobody na doživotí. V šedesátých letech odpůrci marihuany tvrdili, že je nebezpečná, jelikož vyvolává snížení poznávacích schopností a tzv. amotivační syndrom, kvůli němuž měla být celá generace mladých lidí odsouzena k neúspěchu na akademické půdě. Na začátku sedmdesátých let se začali někteří vědci zmiňovat o závažných biologických poškozeních způsobených užíváním marihuany. Uváděli například, že marihuana způsobuje chromozomální abnormality, trvalá poškození mozku a poruchy imunity.12
V posledních třiceti letech federální vláda financuje výzkumy, které se ze všech úhlů zkoumá různé aspekty společenské a individuální škodlivosti marihuany. Hledají důkazy o amotivaci, psychologických újmách a trestných činech spáchaných v souvislosti s marihuanou, studují účinky marihuany na psychomotorické dovednosti, intelektuální schopnosti a chování. Pátrají po spojitosti mezi užíváním marihuany a dalšími drogami, hledají důkazy o biologických újmách způsobených užíváním marihuany. Zvířatům se často podávají vysoké dávky THC (hlavní psychoaktivní složky marihuany) či se THC přidává do Petriho misek s lidskými buňkami. Podařilo se vytvořit velmi rozsáhlý soubor odborné literatury o marihuaně z řady vědeckých disciplín.
Při psaní této knihy bylo našim cílem zpřístupnit výsledky zkoumání marihuany novinářům, zákonodárcům, učitelům, lékařům, uživatelům marihuany a všem dalším, kteří se o této populární substanci něco chtějí dovědět. Na začátku projektu jsme si sepsali seznam obvyklých tvrzení o škodlivosti marihuany, které se údajně zakládají na vědeckých důkazech. Našli jsme je ve vládních zprávách, novinách i tisku. Četli jsme je v protidrogových vzdělávacích brožurách, reklamách Partnerství pro Ameriku bez drog(Partnership for a Drug-Free America) a slyšeli je v projevech vládních představitelů. Často se opakovaly v novinových a časopiseckých článcích o marihuaně.
Každý výrok jsme se pokusili prokázat na základě relevantních vědeckých studií. Opakovaně jsme však byli svědky toho, že vládní úředníci, žurnalisté i mnozí „odborníci na drogy“ vědecké důkazy překrucovali či je špatně pochopili a vykládali. Každé z dvaceti tvrzení uvedených v této knize bylo ve skutečnosti tak slabě vědecky podloženo, že jsme je souhrnně nazvali mýty. Jako všechny jiné mýty i tyto obsahují zrnko pravdy, to je ale asi tak všechno.
Stejně jako v minulosti i dnes mýty o marihuaně zvyšují obavy z marihuany a posilují podporu veřejnosti ve prospěch trestních postihů jejích uživatelů. Doufáme, že zveřejněním těchto faktů o marihuaně podnítíme diskusi o méně represivním přístupu. Navíc bychom rádi rozptýlili obavy rodičů. Spolu s většinou Američanů máme za to, že užívání psychoaktivních drog by mělo být záležitostí dospělých a ne dětí a věříme, že lživé informace o marihuaně a přehánění o její nebezpečnosti mladé lidi od experimentů s marihuanou neodradí – a že spíš může mít naprosto opačný účinek.
